Po předem domluveném předání moci, pečlivě a do všech detailů režírovaném oběma tehdejšími hlavními velmocemi, ze strany vrcholných orgánů socialistického Československa do rukou taktéž předem vybraných osob z řad opozice během tzv. samotové revoluce, následovalo brzy vystřízlivění veřejnosti z proklamovaných ideálů o svobodě, demokracii a lidských právech. Nadšení vystřídala posametová kocovina. Noví vládci místo ideálů dali přednost rychlým prachům a okamžitým kariérám pod bedlivým dohledem západních poradců, roztrhli přes odpor občanů společný stát Čechů a Slováků a začali systematicky bourat vše funkční z minulosti v tak zběsilém tempu, a tak obrovském měřítku, až jsme se stali závislými na zahraničí ve všech pro stát životně důležitých oblastech. Naše země nevzkvétá, jak pravil jeden Západem nadstandardně honorovaný dramatik, toho času ve funkci prezidenta republiky. To platí dnes, více než kdy předtím. Jen tento popis stavu země už nezaznívá z takových výšin. Což na věci samotné pranic nemění.

Systém tolik vychvalované liberální demokracie bez přívlastků umožňuje, jak v plné nahotě ukazuje současná ukrajinsko – německá fialová vláda, sídlící stále ještě pro uchování zdání, že jde skutečně o českou vládu, ve Strakovce, aby vysoké politické funkce zastávali lidé nejen bez patřičného vzdělání, zkušeností, nemluvě o intelektuální úrovni, ale navíc i bez morálky, cti a svědomí. Lidé po všech stránkách nedostateční, navíc ještě zlí, arogantní a vulgární, nás rádoby otcovsky poučují o tom, co je správné a žádoucí, kdo je přítel a kdo nepřítel a nyní už dokonce i to, co si smíme a nesmíme myslet. Kdo nesouhlasí a uchoval si vlastní přesvědčení a schopnost samostatně uvažovat, je označen za nepřátelský element, který může přijít nejen o práci, ale navíc i potahován po policii a soudech, aby tam potupně vysvětloval, co myslel tím či oním výrokem. Až tak daleko jsme to za těch 33 let od převratu dovedli a mnozí si teprve v poslední době uvědomili, že systém skutečně nefunguje ve prospěch občanů a potřebuje bezodkladně zásadní změny. Přitom je nejen ústavně zaručeným právem, ale v dnešní situaci už přímo i povinností občanů veřejně prohlásit, že nám vládne parta arogantních válkychtivých ničemů, které abychom zabránili další devastaci naší země, musíme hnát z jejich funkcí hodně rychlým krokem.

Minulý režim padl krom jiného také proto, že byl už delší dobu rozebírán zevnitř, klíčovou roli však hrála mezinárodní situace – Sovětský svaz po rychlém úmrtí několika generálních tajemníků v krátké době a nástupu antikomunisty Gorbačova a jeho kamarádů stejného ražení, hodil ručník do ringu a své spojence nemilosrdně odvrhl jako zbytečnou zátěž pro své vlastní plány. Lidé z řad straníků i bezpartijních poznávali v realitě socialistického Československa všedních dní, že přes proklamace o úspěšně realizované přestavbě hospodářského mechanismu a větší demokratizaci veřejného života, systém stále jaksi hapruje a věci se nemění rychlejším tempem. Setrvačnost negativních jevů převyšovala rozpačité a polovičaté změny realizované navíc lidmi, kteří po mnoha letech ve funkcích již neměli patřičnou autoritu i schopnost dotáhnout je do konce, a navíc ani odvahu otevřeně kriticky hodnotit vlastní práci. Přes všechny zásadní chyby i dílčí nedostatky však minulý režim během 40 let prokazatelně vybudoval obrovské hodnoty. Ostatně ještě dnes z nich můžeme do značné míry profitovat. Výrobky se značkou Made in Czechoslovakia šířily dobrý zvuk naší země po všech kontinentech. Naše sklo, porcelán, dopravní prostředky, stroje, velké výrobní celky, bižuterie, lovecké zbraně, jízdní kola, potraviny i knihy a mnoho dalšího v té nejlepší kvalitě, to bezpochyby jednoznačně svědčilo o velkém umu českých hlav a rukou a potvrzovalo, že naše země patří do špičky nejen v měřítku Evropy, ale i zbytku světa. Přes místy až neúměrně vysokou energetickou náročnost průmyslu, nižší produktivitu práce, než na vyspělém západě, ale rovněž v neposlední řadě i embargu právě ze strany Západu na řadu výrobků, materiálů, patentů a technických novinek, jsme se mohli směle měřit s těmi nejvyspělejšími ekonomikami. Měli jsme být na co hrdi a také jsme většinou byli hrdi na to, že jsme Čechoslováci a máme světu co nabídnout. Že se svět může v mnohém učit od nás, a nejen my od něj. A to vše v ekonomicky a politicky náročných podmínkách světa rozděleného blokovým uspořádáním.

Potravinová soběstačnost i soběstačnost v zajištění energie byly samozřejmostí, stejně jako vysoká kultura bydlení a všeobecná dostupnost kvalitního vzdělání, zdravotní péče, tuzemské rekreace a kultury bez ohledu na majetkové poměry, svědčily naprosto jednoznačně o vysokém standardu naší země i v porovnání s tím nejvyspělejším světem. Mnohé nedostatky byly veřejně diskutovány na seriózní platformě a za účasti veřejnosti. Například přílišné rovnostářství v odměňování se kritizovalo právem již v 60. letech, nejen v tomto směru se ovšem díky setrvačnosti a nutnosti zavádět nepopulární opatření, nic zásadního nezměnilo ani v době kdy se slovo přestavba skloňovalo každý den ve všech pádech nejen v televizi a tisku či na schůzích, ale i na pracovištích a ve společenských organizacích, včetně těch mládežnických. Kromě toho všeho Československo i koncem 80. let platilo za spolehlivého obchodního partnera, za velmi dobře hospodařící stát s poměrně nízkým zahraničním dluhem. Ten navíc kompenzovaly četné pohledávky, byť v některých případech obtížně dosažitelné. Země byla po všech stránkách připravena na potřebnou modernizaci průmyslu, obchodní sítě a služeb, redukci příliš početné a nákladné armády, zavádění ekologických programů a restrukturalizaci v oblasti těžebního průmyslu, přechod na systém volně směnitelných měn i zapojení se do mezinárodní dělby práce po předpokládaných změnách ve východním bloku po nástupu Gorbačova a jeho vychvalované perestrojky v SSSR. Počítalo se i s nezbytnými změnami v systému státní správy a voleb do všech orgánů, stejně jako s uvolněním cestování směrem na západ. To vše padlo s nástupem nového režimu, který nás zbavil do značné míry státní suverenity a soběstačnosti v klíčových oblastech. Učinil z nás cizince ve vlastní zemi, nejen výprodejem národního bohatství, mnohdy výrazně pod cenou. Enormním přívalem západní kultury a konzumního životního stylu nás zbavil i preference vyspělých hodnot ve společenském životě, popření národních tradic a omezení smysluplného trávení volného času.

Všechno důležité, co dlouhá léta solidně fungovalo a dobře prosperovalo, vše co státu přinášelo jeho bohatství a jisté příjmy státnímu rozpočtu, se muselo na příkaz dobře honorovaných poradců ze západních bank a univerzit pomluvit, znehodnotit, ba i přímo zlikvidovat, aby byla podlomena soběstačnost země a mohli jsme se stát plně závislými na nových partnerech. Museli jsme rovněž opustit východní trhy, kde jsme byli dobře zavedeni a naše výrobky měly jistotu odbytu. Zlikvidovat na nesmlouvavý rozkaz Velkého bratra zbrojní výrobu, abychom nepřekáželi konkurenci ani kvalitou, ani cenou, stejně tak zlikvidovat slušně fungující zemědělská družstva, mnohé státní a národní podniky i výrobní družstva. Státní plánování měla nahradit všemocná a všeznalá neviditelná pracka trhu, jejíž nenechavé pařáty znehodnotily naši měnu i osobní úspory občanů. Západní kapitál vyzobávající pod cenou to nejlepší z našich továren, závodů, celé výrobní základny, včetně vyspělého potravinářství, měl pak sloužit jako nejviditelnější prvek naší závislosti na nových bratrech. To vše se liberálním ekonomům povedlo zrealizovat za několik málo let. Nová Bílá hora se stala hořkou skutečností. Tvrdou realitou maskovanou vznešenými slovy o našem návratu zpět do Evropy, do rodiny svobodných národů hrdě vyznávajících ty nejlepší hodnoty jako je chamtivost, egoismus, agresivita a dvojí morálka. Pryč se vším, co zavání slovem sociální či dokonce socialistický, ani o míru už netřeba hovořit, jelikož rakety pod značkou NATO jsou přece mírumilovné. Pryč s hodnotami jako je rovnost a solidarita. Zahraniční politiku přenecháme, ať ji za nás dělají naši moudří spojenci. Musíme se přeci po desetiletích nesnesitelné totality a života v područí cizí mocnosti i této dovednosti teprve učit. A jak vidno ještě dnes, stále se máme co učit. Otázkou je, zda se učíme od těch správných a moudrých či od těch, kdo nám to prostě jen nařídili, bez ohledu na naše vlastní zájmy.

Vlastnický převrat, jaký tato země ještě nezažila, převedl nevyčíslitelné hodnoty vytvořené minulými generacemi v podobě státního a družstevního majetku do privátních rukou. To vše často doprovázeno přímo kriminálními praktikami, pod rouškou malé a velké privatizace a tolik diskutované privatizace kuponové. Přes ovládnutí většiny sdělovacích prostředků nositeli opět jediných povolených názorů a pravd byli všichni, kdo zpochybňovali ekonomickou reformu prosazenou českou pravicí a zahraniční směřování do područí nového Velkého bratra, který nás potřeboval toliko jako další z řady již ovládnutých kolonií, označováni za přátele starých pořádků, staré struktury, bolševiky, levičáky, socialisty či přímo nepřátele naší mladé demokracie, která musí směřovat na Západ stůj co stůj, jelikož jedině tam panuje svoboda, prosperita, učebnicově fungující systém lidských práv a jedině tam je naše místo. Jakákoliv alternativa byla znevažována jako nebezpečný pokus hledat jakési pofiderní třetí cesty. Přesto nešlo umlčet i varovné hlasy přímo ze Západu, abychom nekriticky nepřejímali otrocky vše, co je nám vnucováno pro naše údajné dobro. Samozřejmě měly pravdu. Zatímco občané hltali to, co jim bylo léta upíráno v tisku, televizi, literatuře, nastartovali seberealizaci v podnikání, cestování, studiu, nová moc z nich mezitím učinila občany vykradené republiky, v mnohém závislé na libovůli politiků sídlících v západních metropolích. Vždyť o to také v listopadu 1989 právě šlo. Dosadit poslušné osoby do předem připravených rolí. Netřeba vlastních scénářů, režisér vše zařídí. Stačí se jen dobře naučit svou roli a hrát ji se stejným zaujetím, jako manipulovat davy důvěřivých z balkonu na Václavském náměstí a tribuny na Letné. Velký mluvka zatím sbíral ocenění v zahraničí a my jsme se stali poslušným vazalem cizích zájmů za vlastní peníze.

Proč dnešní, údajně demokratičtější režim, ekonomicky výkonnější, s pružnějším řízením a plánováním, není schopen stavět ani zlomek bytů postavených každý rok během 70. a 80. let? Jak to, že nás vyšší produktivita práce v zemědělství připravila o potravinovou soběstačnost? Jak je možné, že demokratizované školství není schopno zajistit na jedné straně dostatek chybějících řemeslníků a na druhé dostatek lékařů a techniků? Co udělal polistopadový režim pro bezpečnost občanů před kriminálními živly, před lichváři? Co vykonal pro vysokou a průhlednou vymahatelnost práva a srozumitelnost právních norem? Proč máme ve společnosti tolik nemotorných dětí trpících nadváhou, a tak vysokou spotřebu nejrůznějších antidepresiv, když žijeme v údajně nejlepší době z celé naší historie? Co udělaly polistopadové vlády pro cenovou stabilitu a dlouhodobou udržitelnost tak životně důležitých komodit, jako je pitná voda, elektřina, zemní plyn? Kam se poděla tolik proklamovaná názorová pestrost, vyváženost a nezávislost veřejnoprávních sdělovacích prostředků? Kdo zavinil, že jsme ztratili naše rezervy uložené ve zlatě? Je normální, aby se vcelku běžné soudní případy táhly dlouhé měsíce, někdy i roky? Proč naše armáda téměř výhradně slouží jako expediční sbor v tzv. misích ve vzdálených zemích, na podporu cizích zájmů, které nás mohou výrazně poškodit a být vážnou bezpečnostní hrozbou? Kolik kvalitní zemědělské půdy za posledních 33 let nenávratně zmizelo díky tlaku lobbystických skupin, systému úplatků sahajících od místních samospráv až po špičky moci, ve prospěch výstavby obřích skladů, obchodních center, luxusního bydlení na nevhodných místech jen pro hrstku nejbohatších? Vytváří náš stát podmínky pro rozvoj kvalitní nekomerční kultury, podporuje dostatečně začínající talentované tvůrce, vytváří prostor pro svobodné bádání ve společenských vědách? Potřebujeme tolik státem dotovaných vysokých škol s obory, jež jsou jen tzv. moderní v duchu současných evropských hodnot, avšak v praxi většinou jen těžko využitelné? Kolik dnešních středoškolských a vysokoškolských studentů dokáže aspoň v kostce popsat události 17. listopadu roku 1939? Pro samotné studenty není dobrou vizitkou, že si nechali vládní mocí ukrást svůj vlastní svátek, navíc jsme my všichni dopustili, aby byl Mezinárodní den studentstva vyškrtnut z kalendáře a nahrazen novým umělým svátkem glorifikujícím majetkový převrat. A v neposlední řadě, máme u nás skutečnou svobodu slova? V listopadu 1989 byl jeden z požadavků na demonstracích, aby příslušné orgány skutečně v plné míře garantovaly svobodu projevu i po projevu. Jak jsme na tom reálně v tomto směru dnes? Snaha omezovat vládě nepohodlné myšlenky se otevřeně přiznává už i z nejvyšších míst, dokonce bez rozpaků hovoří vládou vyvolení pověřenci otevřeně přímo o cenzuře. Vůbec jim tento výraz nevadí. Jsou si jisti krytím z vyšších míst, a tak vyhrožují lidem, kteří odmítají býti pasivními konzumenty vládních pochybných protiruských kampaní, mlčet k neschopnosti mocných řešit problémy země a občanů. Na výše uvedené otázky se z kompetentních míst odpovědí asi nedočkáme. Hloupé fráze a lakování mizerné reality na růžovo nelze považovat ze kompetentní odezvu na nahromaděné problémy a jejich přehlížení.

Nepochybně přibývá u nás lidí, kteří jsou podobně jako koncem 80. let po právu přesvědčeni, že tolik vychvalovaný systém nefunguje. A navíc k tomu ještě i to, že ti co jsou u moci, ani nechtějí aby fungoval ve prospěch naší země a jejich obyvatel. Nezbývá proto, než se ve vlastním zájmu aktivně přičinit o změnu neúnosných poměrů. Prvním nezbytným krokem musí být vyhnání vlastizrádné protektorátní vlády sloužící zcela otevřeně cizím zájmům a kálející na vlastní občany a změna ve fungování veřejnoprávních sdělovacích prostředků, aby tyto nesloužily jediné povolené ideologii a jedinému názoru, ale skutečné nezávislosti, názorové pestrosti a tedy svobodě slova v pravém smyslu. Ostatně tak, jak jim to předepisuje zákon. Je smutné, že právě tito zákonem ustanovení hlídači demokracie se chovají jako poslušné hlásné trouby cizím zájmům sloužící vrchnosti. Navíc tak činí se servilitou hraničící až s vlastizrádným chováním prodejných kolaborantských novinářů během německé okupace za 2. světové války. Ta podobnost jistě není zcela náhodná, jelikož jde nejen o stav trvající již velmi dlouho, ale navíc ještě prohlubující onu poslušnost až na samou hranici té nejhloupější propagandy. Nezbývá než si otevřeně přiznat, ani v tomto směru systém nefunguje. A to je na pováženou. Vlastně tím padá jeden z posledních tolik hlasitě proklamovaných výdobytků listopadu 1989. Dnes jsme v situaci, kdy už nestačí si jen v soukromí přiznat, že jsme na ten Václavák tehdy ani nemuseli chodit. Systém nefunguje, a proto je třeba aktivně přistoupit k potřebným změnám. Bez tlaku veřejnosti a dobré organizace to však nepůjde. Bc. Miroslav Pořízek